Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie Punk-Rocku - část 1.

Často se v nekonečných debatách setkáváme s nesprávně pochopenými termíny, bludy, stejně tak jako s nesmysly, které jsou vesele šířeny dál. Proto tento krátký, třídílný seriál. Vysvětlíme v něm, co stojí za vznikem hudebního stylu označovaného v českých i slovenských zemích nesprávně jako neopunk, čili melodického punkrocku, stejně tak i některých skupin, které sehrály rozhodující roli. Někteří jej označují za pop-punk, někteří za skate punk apod. V těchto debatách bysme mohli pokračovat prakticky neustále a stejně tak bysme objevovali stále nové a nové termíny, chcete-li škatulky.


Neopunk? Neopunk!

Jak bylo naznačeno výše, výraz neopunk není pro tento hudební styl (čili melodického punkrocku, pro příště) ten správný. Je přímo špatný. Je zarážející, že se ujal snad jen v zemích bývalého Československa. Kdo ho začal používat jako první se už těžko dozvíme, každopádně díky tomuto člověku nastal pěkný chaos, který nemá konce.
Tak co je neopunk, když to není ten "náš" neopunk? Někdy v první polovině 80. let minulého století se z klasické punkrockové hudby začaly odlupovat poněkud tvrdší skupiny, které víceméně brousily již do hardcoru. Byla to především Anglie a tamější The Exploited, kteří krátkou etapu neopunku vyvolali. žádný výraznější úspěch z této vlnky ovšem nevzešel a neopunk šel do zapomnění.

V tomto článku proto nebudeme ten náš, česko-slovenský, neopunk nazývat neopunkem, ale snad lépe, pop-punkem (nechceme-li používat zdlouhavý termín melodický punk-rock).


Původ pop-punku

Pop-punk, jakožto hudební styl, se vyvinul z punk-rocku, jehož prvními představiteli byli v r. 1975 američtí The Ramones. Jako reakce na ně vznikli v Anglii Sex Pistols a The Clash. The Ramones, kteří byli velkými fanoušky The Beatles, se snažili o návrat klasického rock'n'rollu. Během r. 1975 se jejich rychlý a hlasitý, minimálně melodický rock odlišil od spousty jiných ranných punkových kapel a interpretů, jako např. Televison, Iggy Pop nebo Talking Heads. Ikdyž The Ramones nikdy neměli klasický hit, který by obsazoval první místa v hitparádách a zaujal tak hudební mainstream, byli to právě oni, kdo vyšlapal cestičku dalším pop-punkovým kapelám v budoucnosti.

Začátek 80. let byla doba odporu proti obrázku, který o punku vytvářela masmédia. V této době se vyvinul hardcore, který sám sebe prohlásil za ten opravdový punk a původní idea punku tak vešla do mírného stínu. Black Flag a Minor Threat na americké straně jsou toho ukázkovým příkladem. Muzika na sebe přibalila agresivitu a násilí ze Sex Pistols a utekla tak z úmyslně popových melodií The Ramones, stejně jako na sebe přibalila protispolečenské názory od The Clash. Takto koncipovaný styl se táhnul prakticky celými 80. roky 20. století.

Ale čím víc se hardcore stával standardem, tím více skupiny se začalo zpět přiklánět k popovým a chytlavým melodiím, jakožto alternativu k tvrdému a rychlému zvuku hardcoru. Právě v tuto dobu začal punk, který byl v 70. a 80. letech odsouván na pokraj zájmu, pronikat celou Amerikou. V tu dobu stále ještě mladá televize MTV k tomu značně přispěla. V 90. letech byly skupiny, které začaly na sklonku let osmdesátých, již dostatečně zkušené. Když v r. 1991 vyšlo album Nevermind od Nirvany, byl to obrovský skok v pop-punkové oblasti, ikdyž tento styl byl připsán a prodáván jako grunge a alternative. Navzdory tomu vyšlo album Nevermind přesně v okamžik, kdy se indie-rocková scéna a post-hardcore komunita začala tlačit na povrch. Byla to právě Nirvana, které otevřela dveře dokořán mnoha skupinám několika stylů.


Vliv college-rocku a Lookout! Records

V polovině 80. let začal hardcore pomalu ustupovat ze své slávy, když se kapely jako Black Flag, Minor Threat nebo Dead Kennedys začaly jedna po druhé rozpadat. Jiné skupiny, které spolu dokázaly vydržet, přerostly pomalu svůj původní styl, jejich představitelé se stali techničtějšími muzikanty, lepšími pisateli písniček. Mnoho z nich přešlo do oblasti trash-metalu, nebo se přeskupili do zcela nových skupin, které se již nedržely striktní "rychlé a hlasité" filozofie hardcoru.

Ve stejnou dobu se začal silněji objevovat college-rock a stával se populárnějším, díky jeho popovým a chytlavým melodiím, které převažovaly nad sílou a hlučnosti, agresivitou a násilím, jak tomu bylo v hardcore. Skupiny jako R.E.M., Camper van Beethoven, Beat Happening, Dinosaur Jr. a The Pixies stály včele zástupu kapel spolu s popovějšími představiteli kapel jako Hüsker Dü a The Replacements. Tímto obdobím se nechala inspirovat některá uskupení, ikdyž méně známější, jako např. The Donner Party a Dead Miliken. Celý styl byl tak ovlivněn kytarami popových skupin jako The Byrds a The Smiths, stejně jako začátky R.E.M..

V roce 1988 založil muzikant a hudební producent Lawrence Livermore nahrávací společnost Lookout! Records se sídlem v Kalifornii. Zpočátku se tento label specializoval na veselý a zábavný punk-rock, který dříve představovali zmínění The Ramones a stál přímo proti hardcoru, který ovládal severní Ameriku v první polovině 80. let. Lookout! Records je ukázkový příklad toho, kdy je dobré přijít ve správný čas se správným projektem. Právě v tuto dobu byl hlad po chytlavých melodiích, které jsou přístupné pro každého, ale rovněž s nádechem undergroundu. Některé z kapel, které patřily pod křídla Lookout! Records, se v průběhu devadesátých let zařadily do mainstreamu. Vydání Nevermind od Nirvany bylo už jen jasným důkazem, že punk-rockové skupiny se mohou prosadit v komerčních rádiích a na MTV.

Historie Punk-Rocku - část 2.

Green Day a první vlna takzvaného punku

Navázat na úspěchy Nirvany melodickým punk-rockem inspirovaným The Ramones se podařilo až v roce 1994. Průlomové album Dookie od Green Day zakreslil definitivně pop-punk na hudební mapu. Deska měla obrovský komerční úspěch, a to jak v prodejních sítích, tak i v komerčních rádiích a na MTV. O pár týdnů později vyšlo další významné album - Smash od The Offspring, kterého se prodalo více než 11 milionů kusů. Znamenalo to jeden z největších prodejních úspěchů zaznamenaný u nezávislého labelu.

Další skupiny jako Rancid nebo NOFX přiložily ruce k dílu a vyprodávaly velké koncertní arény. Navíc se na konci osmdesátých a začátku devadesátých let objevily další skupiny, které se později svezly na této vlně, např.: Crimpshrine, Jawbreaker, Blink-182 nebo Operation-Ivy. Lookout! Records byl jeden z hlavních labelů, které stály za Green Day a dalšími. Fat Wreck Chords, který vlastnil Fat Mike z NOFX a Epitaph Records, který ovládali členové Bad Religion - tyto labely podporovaly pop-punkové skupiny, ikdyž ty měly již pověst agresivnějších a odlišnějších kapel.

Na náhlý úspěch Green Day, stejně jako na jejich nálepku "úspěch zaručen" měly velký podíl média, která tuto smršť roznesla do každého koutu USA. Teenageři nemohli zareagovat jinak - vzali do rukou kytary, zakládali své skupiny a doufali, že dosáhnou stejného úspěchu, jako Green Day nebo The Offspring. Green Day vznikli na konci 80. let a jízlivě se drželi dál od velkých labelů, od kterých roky odmítali jejich velkorysé nabídky. Maximum Rock'n'Roll, nezávislý časopis a vydavatelství, podporoval Green Day a další skupiny, které by jinak přešly k velkému labelu. Okolo této doby, kdy se poprvé objevily znaky emo, hrozilo pomalé uvadání celého stylu.


Blink-182 a druhá vlna takzvaného punku

V roce 1999 vydali Blink-182 své průlomové album "Enema of the State". Zatímco Green Day a jejich souběžníci svoji hudbu nijak nezměnili když přešli od nezávislého k velkému labelu, Blink-182 se chlubili pro rádia příznivým zvukem a uhlazenou produkcí, což bylo v přímém rozporu s jejich předchozími podřadnými deskami u nezávislých labelů. Album zklamalo hodně fanoušků, kteří tento krok skupiny považovali za zradu jejich předchozí tvorby. Očividné uhlazení hudby ve snaze komerčního úspěchu dopadlo podle plánu. Pop-punk tak naplno vkročil do mainstreamu. Posluchači Enemy byly, a často stále jsou, děti z diskoték, které se dřív zdály naprosto odlišné oproti těm, kterým tato hudba dříve "patřila". Nicméně s rozmachem internetu a neustálé zvětšování dostupnosti hudbu, stále více a více dětí si stahovalo a poslouchalo takovou hudbu, ke které by se dříve jinak nedostaly. Výsledkem bylo zpřístupnění celé subkultury, stejně tak ztráta určité části jejího potenciálu. Současní posluchači hudby si oblíbili desítky dalších kapel, napříč různými žánry.

Přesto, nebo možná právě proto, album "Enema of the state" se stalo největším komerčním úspěchem skupiny. Písničky z něj se vysílaly v rádiích a parodický videoklip na "All The Small Things" se dočkal obrovského úspěchu. Jejich další album, Take off your pants and jacket, bylo ve stejném stylu a na předchozí komerční úspěch navázalo. Tyto úspěchy přinutily labely k masivnímu vyhledávání a podpoře pop-punkových skupin.

Skupiny jako Good Charlotte a Sum 41, které jsou produktem vyhledávání labelů, uspěly na obou stranách Atlantiku. Tyto, stejně jako ty méně známější (Bowling for Soup) skupiny se staly terčem hudebních kritiků. Byly pokládány za v podstatě nic neříkající popové skupiny, kariéristy apod., stejně jako byla terčem kritiky jejich hudba, která podle ní měla sloužit pouze k dosažení slávy a bohatství.


Nové tisíciletí

Nové milénium přineslo sebou také novou várku pop-punkových skupin, které se prosazovaly na chytlavých zpívaných melodiích a jednoduchých a přislazovaných kytarových sól. Pop-punkové standardy byly úspěšně přijaty skupinami jako American Hi-Fi, Mest a Riddlin Kids. Prvním velkým úspěchem v novém tisíciletí se stali kanadští Sum 41. Jejich punková energie a přístup, hip-hopový postoj, popové melodie a metalové rify, ovládla rádia a televizní obrazovky byly plné klipů jako např. "Fat Lip" nebo "In Too Deep".

Do punkového žánru se opět vrací emo. New Found Glory se vysmívají lidem okolo "boy bandů" - Britney Spears, *NSYNC a Back Street Boys. S úspěchem New Found Glory se ještě více zatemnil rozdíl mezi pop-punkem a emo stylem, čemuž ještě více napomohly kapely jako The Ataris, All American Rejects, Sugarcult a The Starting Line, které zaznamenaly obrovské úspěchy na Warped Tour i v hitparádách. Ale největší úspěchy slavila pop-punková emo skupina Yellowcard, v r. 2004. Hity jako "Ocean Avenue" a "Only One" našly svá místa v srdcích fanoušků, ať už rockových, punkových, popových nebo zastáncům emo. Všechny tyto skupiny znějí moderně, do své hudby komponují například housle a to kombinují s jejich výraznými kytarovými akordy a rychlým rytmem bicích.

Asi nejúspěšnějším rokem pop-punku byl rok 2002. Spolu s New Found Glory se objevila také zpěvačka Avril Lavigne. A úspěchu se dostalo také Good Charlotte a Simple Plan. Tyto dvě skupiny, stejně jako spousta jiných pop-punkových kapel, dosáhly velkého komerčního úspěchu, jejich alba se prodávají ve velkém a staly se obětními beránky celého žánru. Mnoho punkových puritánů tyto skupiny nesnáší kvůli jejich sladkým textům a pouhým pózám, které jen mají jen předstírat jakousi sounáležitost s celou scénou. Jejich písničky jsou často mnohem víc dětinštější a nezralé než u ostatních pop-punkových skupin, ale stejně tak nabízejí mnohdy i citovou stránku (někdo ji označuje za změkčilou), jako např. v písničkách "Hold On" nebo "Perfect". V letech 2002-2003 tyto skupiny doslova ovládly davy třináctiletých dívek po celém světě. Objevovaly se na obálkách časopisů pro teenagery. V r. 2004 vydali Good Charlotte album "The Chronicles of Life & Death," které mělo dokázat, že skupina je schopná vyspělejšího a vážnějšího pop-punku. Nicméně i přes to, že album získalo v USA platinovou desku, album nedosáhlo takového úspěchu jako jejich předchozí "The Young & The Hopelless". Stejně jako nová deska Good Charlotte, tak i nové album Simple Plan "Still not getting any" dosahuje úspěchy především u mladších dívek a v mainstreamovových popových médiích.

Ale ani staří pionýři nezahálejí - v roce 2004 vydali Green Day dosud nejchválenější album, "American Idiot". Rocková opera, jak je deska označována, je jasným signálem přirozeného vývoje Kaliforňanů za hranice pop-punkové škatulky s více politickými a retrospektivními prvky. "American idiot" získalo ocenění na mnoha frontách, včetně ceny Grammy za nejlepší rockové album.

Stejně tak Blink-182 se vymanili ze spárů pozérství a jistoty zamýšleného komerčního úspěchu. V r. 2003 zaznamenalo jejich bezejmenné album úspěchy především u kritiků, kteří ocenili jejich odklon od extra-jednoduché legrační hudby, kterou předváděli na předchozích dvou albech.

Historie Punk-Rocku - část 3.

Pop-punk nebo punk-pop?

Termínem "pop-punk" je natolik opovrhováno, že je mnohdy jizlivě přetvářen na "punk-pop". Nicméně v podstatě je to víceméně bezpředmětná debata, protože oba termíny jsou od sebe poměrně jasně odlišitelné.
V roce 2002 vyšlo album "Let Go" kanadské zpěvačky Avril Lavigne. Během prvních šesti měsíců se prodaly více než 4 miliony kopií a singly se dostaly na špičky hitparád po celém světě. Ve svých 18 letech se stala nejmladší ženou na vrcholu britské hitparády. Ikdyž jsou její punk-rockové hodnosti diskutabilní, Lavigne byla trhem označena za "skater chick" a to především díky jejímu image v hitu "Sk8r Boi".

Pro mnohé v punkové komunitě představuje Avril Lavigne poslední důkaz toho, že punk-rock byl ovládnut velkými labely, silně zředěn a výsledný produkt je jen přikrášlenou hudbou pro rádia a falešným popem, který postrádá ducha punk-rocku. Někteří říkají, že Lavigne je jen Britney Spears v punk-rockovém oblečení, hnaná dopředu snahou vydavatele. Ať už je pravda jakákoliv, dlouholetí punkoví fanoušci si svoji představu už udělali.

Stejnou roli, jakou má Avril Lavigne, sehráli Busted. Tento projekt manažerů splnil svůj účel - vydělat peníze...a zmizel. Nástupce Busted, McFly má stejný úkol a veze se na stejné vlně po Busted a také se shodným zvukem. Ikdyž se marketing okolo těchto projektů usilovně snaží vytvářet image pop-punkové skupiny, tyto projekty už jsou za jeho hranicí. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že pop-punk je punk s chytlavou melodií a popovým stylem písniček, zatímco punk-pop není nic jiného, než pop pohybující se u hranice punku. A přesně sem náleží Busted, McFly, Avril Lavigne a jim podobní.


Obecné omyly okolo pop-punku

Pop-punk je často spojován s nálepkou emo. Emo je druh hardcore punku, který zdůrazňuje emoce namísto obvyklé politiky. Pop-punk je s tímto stylem často spojován kvůli skupinám jako Jimmy Eat World a Get Up Kids, které zpívají o emocionálních věcech a čas od času si vypůjčí znaky z hardcorovějších kořenů emo stylu. Spojovat proto pop-punk přímo s emo, by nemuselo být zcela přesné.

Dalším omylem by bylo začleňování skupin jako Less Than Jake, Reel Big Fish a Rancid do pop-punkové škatulky. Jejich kořeny jsou ve ska-punku, který je někdy označován za třetí vlnu ska nebo ska-revival. Třetí vlna ska je ovlivněna anglickými skupinami jako Madness nebo the Specials stejně jako jejich punkovými kořeny.

Pravděpodobně největším omylem je domněnka, že lidé okolo pop-punku jsou netalentovaní a ne skuteční punkeři. Toto tvrzení je dnes už spíš jen jakýmsi klišé rozšířené mezi rockovými fanoušky, kteří považují pop-punk za nedůvěryhodný a pozérský styl. Ale zatímco kritika některé skupiny, jako Simple Plan nebo Good Charlotte, nehodnotí příliš kladně pro jejich povrchní texty a očividný nedostatek originality, mnoho dalších skupin jako Green Day nebo Blink-182, jejichž texty mají hloubku a jakousi symboliku, získává u kritiků plusové body. Hodně kritiků vidí v Simple Plan nebo Good Charlotte ekvivalenty The Monkees, jako odpověď hudebního průmyslu na úspěch The Beatles nebo stejně jako post-grunge odpověď na grunge. Realita je taková, že nepříliš modernějších skupin je popovějších než The Ramones nebo Buzzcocks, je to jen fakt, že vznikly v devadesátých a ne sedmdesátých letech a taky to, že ti, kdo tvrdí opak, nejsou jen dostatečně obeznámeni s pop-punkem sedmdesátých let jakožto s pop-punkem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hey

(Therez, 21. 2. 2009 22:26)

Vyčerpávající, ale supeer